Jsem člověk - nic lidského mi není cizí (Menandros)
15. 6. 2009
Jako malé dítě jsem se těšila, že až vyrostu, pochopím mnoho věcí, naučím se rozumět světu a konečně si budu moci říkat dospělá. Dospělí se mi jako dítěti zdáli úžasně zkušení a moudří a rádi se odvolávali na své životní zkušenosti. Těšila jsem se, že jako dospělá konečně porozumím svému nitru a až se v sobě perfektně vyznám, budu schopna tak i porozumět ostatním lidským bytostem.
Však takovéto představy malého děvčátka se dospělostí rozplynou jako pára, po pár zkušenostech mladý člověk zjistí, že na dospělých vlastně není nic velkého, nic rozumného ani vznešeného. Ve většině případů jsou to tvorové sobečtí, do sebe zahledění a omezení svým mikrosvětem, neschopni pochopit ani jej, natož porozumět někomu ve svém okolí. Být sobecký je ale svým způsobem přirozené, pud sebezáchovy je důležitý, soustředit se na přežití je nezbytné. Jen mám pocit, že něco v člověku primitivní pudy převyšuje, jen je to někdy moc vysoko, aby to mohlo nad těmi nízkými pudy zvítězit.
Často jsem se pohybovala a stále někdy pohybuji v kolektivu lidí starších o jednu či dvě generace a musím říct, že se jen málo liší od kolektivu dětí … tedy jen ve dvou zásadních věcech jsou tyto kolektivy rozdílné, v upřímnosti a nezáludnosti. Zatímco děti vám bez nějakého dlouhého otálení řeknou svůj vlastní názor, dospělý a životem už trochu zkušený člověk vám svůj vlastní názor neřekne, aniž by ho třikrát neupravil, nevykalkuloval nejvhodnější možné podání, aby náhodou neurazil, a nedej bože, něco jím o sobě neřekl, a poté ho nezabalil do neprůhledného balíku z frází a větných konstrukcí, které má dopředu naučené a nepodal vám to jako něco, co není jeho, a čeho vlastně spíše štítí. Pokud se zeptáte dospělého člověka na názor, neřekne vám ho.
Samozřejmě ne všichni lidé jsou úplně zkažení, falešní, sebestřední a bezcharakterní. Ale jak kdysi vcelku moudře řekl můj bratr „Asi devadesát procent lidí jsou blbci a bylo by mi potěšením oddělit zrna od plev“. Často pochybuji o tom, zda mezilidské vztahy nejsou jen jedna velká fraška a intrika, zda vás lidé ve chvíli, kdy vás přestanou potřebovat či se vás dostatečně nasytí, prostě a jednoduše odkopnou a vymažou ze života. Většina vztahů ale tak dopadá, a ačkoli to člověka mrzí a bolí, není asi jiné možnosti. Po čase člověka přestane bavit přetvářka a faleš, po čase počáteční okouzlení vyšumí, časem i přátelství či partnerství přestane čerpat jen z pouhé povinnosti a setrvačnosti.
Zažila jsem několik zpřetrhaných přátelství, ať už za to mohla vzdálenost, nedorozumění, konflikt či jen nedostatek porozumění, opravdového přítele jsem ale za svůj život poznala jen jednoho, člověka, který přes tyto všechny skutečnosti tím přítelem také zůstal. Přátelé jsou lidé, co vás znají velice dobře, jsou obeznámeni se všemi vašimi chybami, jsou to lidé, co si moc dobře uvědomují, že jsou právě a jen lidé, stejně omylní a chybující, smrtelní a že jim, jako vám, nic lidského není tak docela cizí.
Jsem si ale docela jista, že existují i vztahy založené na lásce a porozumění, jen je to opravdu výjimečné a je třeba tyto vazby budovat po celou dobu trvání. A stále věřím v to, že svrchovanost ducha má u některých jedinců právo veta nad nižšími potřebami. Že zkrátka existuje láska (a to jakákoli) pro lásku samu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář